Poučit se z plamenů

:

Úvaha o povstání června 2023 ve Francii

Localizations:

cdn.crimethinc.com/assets/articles/2023/08/09/header.jpg

V červnu 2023 v Nanterre – na předměstí Paříže – policie surově zavraždila náctiletého Nahela Merzouka. Tento čin se zapisuje do vzorce postkoloniálního násilí proti části francouzského obyvatelstva, ke kterému je přistupováno jako k občanům druhé kategorie. Jako odpověď na tuto vraždu se tisíce lidí z odlehlých banlieues Paříže a jiných francouzských měst zapojilo do několikadenních povstání, při kterých útočili na radnice, policejní stanice, okrádali obchody a bránili se proti policii. V této úvaze se účastník hnutí těchto posledních let zaměřuje na povstání června 2023 a na hnutí, která mu předcházela. Klade si otázku jejich limitů a toho, co by bylo za potřebí, aby přinesla revoluční změnu.

Více reflexí o stejných událostí můžete najít zde.


„Jak dlouho toto všechno ještě potrvá?
Už roky to všechno mělo vybouchnout
Škoda, že jednota nebyla na naší straně
Ale vy víte, že to všechno špatně zkončí
Vy jste chtěli válku světů, teď tu je
Ale na co -, na co čekáme abysme to tu podpálili ?“

-Qu’est ce qu’on attend pour foutre le feu (Na co čekáme, abysme to tu podpálili?), NTM, 1996

Protestující v Nanterre, červen 2023. Zdroj: @tulyppe

0. Výtržnosti nebo povstání ?

Při posledním hnutí proti reformě důchodů ve Francii (únor až květen 2023) se mě ptali soudruzi z chilské platformy Vitrina Distópica, jestli jsme svědky povstání ve Francii, nebo ne. Tehdy to vypadalo tak, že až na pár žhavých nocí v březnu, po autoritářském nařízení reformy nebyly náznaky, že by se mohlo jednat o skutečné povstání.

Tehdy jsem si myslel, že šlo spíše o společenské hnutí na francouzský způsob – velmi silné, ale velmi klasické. Zdaleka neohrožovalo držitele moci tolik jako například nedávná vzpoura Žlutých vest nebo povstání v Chili, v Iránu, v Lebanonu a Hong Kongu.

Nicméně už tehdy jsme se oprávněně mohli tázat, jestli jsme ve Francii nebyli svědky před-revolučního období (nezávisle na výhře nebo prohře tohoto hnutí), jehož znamením byly čím dál tím masivnější a ofenzivnější mobilizace občanů.

Události začátku tohoto léta potvrzují, že prožíváme intenzivní období. Přesto výběr slova „povstání“ na jejich označení není náhodou. Nepoužíváme toto slovo, protože by bylo političtější než slovo „výtržnosti“, které už samo nese velmi politický smysl, ale spíš kvůli konkrétním rysům tohoto hnutí. Bylo bleskurychlé, spontání, ofenzivní, zcela samo-organizované, bez rozčleněných požadavků ale s jasným záměrem „vzít spravedlivost do vlastních rukou“ a hlavně „ublížit státu“.

Hořící auta ve Francii, červen 2023. Zdroj: @tulyppe

I. Násilí a důstojnost

Čím větší je ponížení a pokles životních podmínek, tím násilnější bude vzpoura. Pro utlačené je násilí proti utlačovatelům způsob, jak znovu nabýt důstojnosti. Revoluční násilí může být pro poddané způsob, jak si vybudovat novou důstojnost, jak argumentují Elsa Dorlim, Frantz Fanon nebo Miguel Enríquez.

Intenzita vzpoury ve Francii ale také v Chili (2019) a v Íránu (hlavně v roce 2019 ale i v roce 2022 ) napovídá o míře hněvu a ponížení, které se akumulovlo na okraji1 těchto „národů“.

Úlohou revolucionářů není zkrocení tohoto hněvu. Měli by naopak pomoct, aby měl hněv strategický obzor, aby splňoval svoje cíle a vzdoroval proti-útoku ze strany řádu. Vybudovat sílu schopnou obrátit hněv v moc.

“Pomsta za Nahela.” Graffiti ve Francii v červnu 2023. Zdroj: @tulyppe

II. Rozklad mediací

Stejně jak u Žlutých vest je násilí ze strany vzbouřelých důkazem nedostatku a slabosti „mediací“ (tzv. prostřednických institucí) mezi obyvatelstvem a Režimem. Mediace může zde být negativně myšlena jako instituce pro zachování sociálního řádu (městské úřady, policie, občas sociální pracovníci2 a pracovnice a náboženské organizace) avšak i pozitivněji jako organizovaná politická místa schopná podpořit ospravedlněný hněv při povstání a dlouhodobě poté.3

I v případě, že lokální sdružení a organizace4 existují, je pro ně často obtížné shromaždit rozsahlou základnu, obzvlášť u mladých lidí, a jejich cíle málokdy přesahují jejich nejbližší oblast.5 Tento poznatek se netýká pouze chudších čtvrtí ale většiny teritoriálních organizací ve Francii.

Podobně jako v jiných částech světa to prokazuje, že chybí radikální a autonomní organizace pocházející z těchto čtvrtí, nebo v nich zakotvené, které by měly schopnost ovlivňovat zároveň každodenní život a dlouhodobé politické cíle a strategie.

Takto působící organizace už existovaly ve Francii a jinde. Pomysleme například na Black Panthers Party (BPP) nebo na Young Lords (organizaci portorických imigrantů a imigrantek založenou podle příkladu BPP), na MIR v Chili a na jeho práci v poblaciones (chudé čtvrti v Chili) nebo na PKK a jeho lidovém zakotvení v Bakuru (v tureckém okupovaném Kurdistánu). Co se Francie týče, Hnutí imigrace a předměstí (Mouvement de l’immigration et des banlieues, MIB) se v 90. letech pokusilo propojit lokální hnutí s celostátním bojem proti policejnímu násilí a pro samospravovanou organizaci chudých čtvrtí.

Zdá se však, že od povstání roku 2005, jedinými politickými a společenskými organizacemi na předměstí – mimo spolky pro osvobození Palestiny v dobách agrese jako v roce 2014 – byly různé druhy islamistických spolků.6

Pouze až do let 2015-2016, protože po džíhádistických atentátech let 2010 proběhla drtící potlačovací ideologická ofenziva státu proti muslimům a muslimkám. Stát neustále odmítá rozlišovat muslimy od islámistů a džíhádistů atd. Toto značně oslabilo i místa, která paradoxně sloužila k mediaci a občas upokojení na předměstí.

Potlačení také přidalo na vzteku a na pocitu obyvatel z chudých čtvrtí, že jsou občany druhořadných území.

III. Centralita policie

Úlohou této vlády je zavést divoký neoliberalismus, který může existovat jen pomocí jeho nařízení policií, což vysvětluje, že Francouzská vláda je jednou z těch, kteřé se nejvíc bojí vlastní policie. Proto nereaguje na hrozbu, že by se vzbouřily policejní odbory Alliance a Unsa Police .7 Policie velmi dobře chápe tuto závislost Macrona vůči ní a využívá jí, aby nabrala moc a autonomii. Tato situace je běžná, ba dokonce zásadní v roli policie. Naznačuje, že pokud není možné provést pár úprav na policii, tak nemůžeme očekávat žádnou reformu, která by jí skutečně oslabila.

Protestující ve Francii se utkává s policií v červnu 2023. Zdroj: @tulyppe

IV. Porovnání n

K povstání, které vypuklo díky černým obyvatelům amerických chudých čtvrtí po smrti George Floyda, se rychle přidala část americké společnosti. Nepokoje se proměnily v mnohem větší mnohorasové povstání. Navíc se k němu masivně připojily levičácké, anti-rasistické a anarchistické organizace a organizace za zrušení policie. Dokonce i média a mnohé nadnárodní firmy byly dotlačeny k vyjádření svého postoje vůči této situaci.

Jako v roce 2005 a na rozdíl od Spojených států se žádná část francouzské společnosti nezůčastnila vzpoury mladých lidí z chudých čtvrtí.

Paradoxně v samé Francii v době povstání v Americe (v červenu 2020) byl výbor Adama (mocný spolek za spravedlivost a pravdu) schopný shromaždit kolem 100 000 lidí v Paříži na působivý a ofenzivní pochod na podporu vzpoury za George Floyda.

V dnešní době marche blanche („bílý pochod“ na vyjádření smutku) věnován Nahelovi shromaždil méně než 20 000 osob. A demonstrace, které o týden ve velkých francouzských městech (Paříž, Lyon, Marseille atd.) následovaly vzpouře, nepřesahovaly 2 000 účastníků.

Vražda George Floyda způsobila spontánní účast mnohých sociálních tříd na protest proti ní a činnost velkého množství organizovaných sil. Proto rychle začala tato hnutí nejdříve ve Spojených státech a dále v celém světě být považovaná za vysoce politické a legitimní.

Smrt Nahela nevyvolala až takovou odpověď.8 Zbytek populace se nepřidal k hnutí a nikdo ve Francii9 nebyl schopný mu dát stejný politický význam jako vraždě George Floyda.

V. Vzpoura napříč státy

Přestože rozčlenění společnosti zabránilo rozšíření vzpoury napříč Francií, povstalí našli podporu u chudých čtvrtí ve Švícarsku a Belgii. Nepokoje pocházející z podobného hněvu vypukly v Lausanne i v Bruselu bez toho, aby je svolala jakákoliv organizace.

Hranice uvnitř francouzské společnosti (třídní nebo rasové) byli ve vědomích silnější než ty státní, což vypovídá o důležitosti životních podmínkách oproti klamu, který je národnost.

Úspěch demonstrace za George Floyda v Paříži a nepokoje, které následovaly, jsou důkazem existence – nebo přinejmenším zrození – nadnárodního třídního vědomí mezi ne-bílými mladými z chudých čtvrtí.

Hořící auto ve Francii, červen 2023. Zdroj: @tulyppe

VI. Podmínky a překážky pro revoluci

Tato řada intenzivních hnutí ve Francii poukazuje na to, že tu jsou podmínky pro vypuknutí revolučního hnutí ale i na to, co oddaluje jeho příchod.

Trauma z utlačení vzpour většinou zadusí na dlouhou dobu revoluční rozpoložení u generace, která ho prožila. Obnovení nepokojů je možné pouze pokud se na ulici nevydají konkrétně stejné osoby.

Ve Francii stoupá utlačování při každém hnutí (a s ním i počet zmrzačených a dokonce mrtvých jako tento měsíc). Přesto však neuhasla společenská hnutí a nepokoje, které se alespoň od roku 2016 těsně následují.

Dnešní situace v menší míře připomíná řadu vzpour co poběhla v Íránu: 2009, 2017, 2019 (při které se říká, že zemřelo 1 500 lidí) a samozřejmě feministickou revoluci v roce 2022.

I když tato čísla svědčí o bojovosti lidů (ba dokonce o jeho hrdinství v případě Íránu) tak se také dají vysětlit tím, že se nebouří pokaždé stejná část obyvatelstva.

Například v Íránu v roce 2009 šlo převážně o střední třídu velkých měst, v letech 2017 a 2019 šlo o úplně nejchudší vrstvy, v roce 2022 šlo o ženy a ne-„perské“ menšiny.10

Co se Francie týče, v roce 2016 (v rámci hnutí proti loi travail, „zákoně o práci“) šlo o zpolitizované studenty a studentky („levičácký lid“); v roce 2018 (Žluté vesty) šlo bílou chudou třídu z okrajových oblastí; v březnu 2023 (hnutí proti reformě důchodů) šlo o směs obou skupin. V červnu 2023 šlo o mladé ne-bílé z periferií.

Připomeňme si také, že i když ve Francii chudé čtvrti byly jen málo podpořené, ony samy se málo účastňovaly hnutí proti reformě důchodů nebo vzpouře Žlutých vest.11

Ale rozdíl mezi hnutími neznamená že nebyly mezi nimy interakce. Silné sociální hnutí na jaře 2006 také krátce následovalo vzpouře na předměstí z podzimu 2005. Opačně povstání, které se odehrálo letos v létě, následuje hnutí jara 2023. V každém případě události dělí necelé tři měsíce. Zbývá jen, aby existovalo mezi nimy spojení.

Jistě šlo o žhavé momenty ale kvůli dezorganizaci ofenzivních vln nepřišlo dostatečně silné „tsunami“, aby režim padl. Zároveň ale množství událostí dokazuje, že tu jsou podmínky pro velmi silné revoluční hnutí.

„Síla bojů se nachází v jejich schopnosti spájet různé frangmenty proletariátu. Povstání uspělo protože v celé zemi našly osoby všech obzorů a komunit vlastní způsob, jak se zapojit.“

Paper Planes, o povstání roku 2022 na Srí Lance

V případech odlišných od Francie nebo Íránu, kde k sociální skupině, která povstání spustila, se přidala širší část společnosti (jako u hnutí indických rolníků a rolnic, ekvadorských domorodců, lyceistů a lyceistek v Chili, černých ve Spojených státech, atd.) vidíme, že došlo ke strukturálním změnám (přestože často dočasným).

Například k slíbenému zastavení financování a přeorganizování lokální policie na více místech ve Spojených státech, k pádu režimu v Sudánu, k ústavnímu procesu v Chili, k pádu vlády na Srí Lance a Lebanonu.

I když žádné hnutí zatím nezabránilo návratu k „normálu“.

Protestující ve Francii žádají o spravedlnost za vraždu Nahela Merzouka, červen 2023. Zdroj: @tulyppe

VII. Budování lidu

Výzva Žlutých vest k jednotě překvapila politické prostory zvyklé na jasné přehrazení mezi lidmi, stejně jako všechna hnutí naší doby12. Všudepřítomnost francouzských národních symbolů při tomto hnutí nebyla důvodem, aby se držel distanc, naopak spíše připomínala, že dnes je každé lidové hnutí „nečisté“.

Při takovýchto sociálních výbuších používají povstalí prostory a symboly, které jsou dostupné a které shromažďují. Symboly použité v roce 2018 ve Francii připomínali spíše přítomnost Francouzské revoluce (1789-1793) v populární kultuře spíše než podpis extrémní pravice.

„Když říkáme, že „lid“ je v ulicích, nejedná se o lid, který by předem existoval, naopak jde o lid, který předem chyběl. „Lid“ netvoří povstání, povstání tvoří svůj lid tím, že vyvolává společnou zkušenost a inteligenci, lidskou tkáň a jazyk skutečného života, který předtím zmizeli.“

-„Naším přátelům“, Neviditelný výbor

Abychom pochopili například útok dne 1. prosince rolnického voliče Le Pen na bývalou burzu po boku aktivisty marockého původu a mladého z chudého předměstí za křiku „My jsme lid… Wallah my jsme lid!“13, musíme přijmout, že Žluté Vesty si sami tvořili svůj vlastní pojem „lidu“.

Nicméně při naší účasti na vzpouře u kruhového objezdu na pařížském předměstí jsme si během rozhovorů s obyvateli a obyvatelkami pocházející z imigrace uvědomili, že mnohé z nich vzpoura přitahovala ale radši si od ní drželi distanc. Někteří z nich se obávali rasistických prvků, jiní nám vysvětlovali, že nemohli nebo nevěděli jak se zapojit do hnutí, o kterým sami říkali, že je „pro Francouze“.

Pochopili jsme takto, že i mimo zneužití médii a vládou opravdových rasisitckých složek a chování, používalo hnutí jistě subverzivní ale také výhradně francouzské odkazy a symboly (vlajky, gilotinu, květen 1968, Pařížskou komunu, radu francouzského odboje), což omezovalo rozšíření vzpoury. Výzvy k tomu, aby byli „všeci a všechny Žlutými vestami“ málokdy doprovázely činy, kterými by se hnutí doopravdy otevřelo různým komunitám na francouzském území.14

Národní charakter většiny dnešních hnutí povzbuzuje k tomu, abychom vnitřně bojovali proti nacionalistickým tendencím a fašistickým skupinám, které se snaží těžit z nepokojů. Ve Francii uvnitř hnutí Žlutých vest v tomto uspělo například antifašistické hnutí, které proti ním bojovalo fyzicky, nebo více skupin Žlutých vest, které vyvěšovaly nadnárodní symboly.15

Za to krátkodobá vzpoura mladých v červnu 2023 nedokázala vydat žádnou výzvu k tomu, aby se k ní připojily jiné společenské složky a žádná taková připojení nezažila.

Případy těchto dvou hnutí a propast, která je odděluje, ukazuje, že chybí síly, které by byly schopné napomoct vzniku vztahů mezi různými vzbouřenci na tomto územím. Při vzpourách ale i před po nich.

Strhněme hranice mezi námi. Protestující v Nanterre, červen 2023. Zdroj: @tulyppe

V jiných dobách to měly některé organizace za hlavní cíl. Pomysleme například na Rainbow Coalition v Chicagu založenou Fredem Hamptonem v roce 1969, která shromažďovala organizace Young Patriots (jenž nosili konfederátní vlajku), Black Panthers, Portoričany, Young Lords, indiánské Američany a američanky, Asiaty a Asiatky a mladé socialisty a socialistky.

Wobblies z IWW (Průmysloví dělníci světa) vybudovali na začátku 20. stol. na odpor proti rasismu v amerických odborech nadnárodní odbor schopný spojit ázijské, černé, bílé a latino pracovníky a pracovnice a úspěšně se rozšířil v celém světě. MIRu se zas podařilo unikátním způsobem v historii Chile vytvořit spojení mezi Mapuči a Campesino pracovníkama a pracovnicema.

Nedávno ve Francii zas různorodé spolky a prostory se snaží tvořit spojení mezi chudými čtvrtěmi a různými obyvateli jako například výbor Adama, který vyzýval k připojení k hnutí Žlutých vest, Verdragon (místo pro lidovou ekologii) v pařížském předměstí Bagnolet nebo Hangar (squat proti gentrifikaci) v Montreuil. Černé vesty, vedení imigrantkami a imigranty a jejich podporovateli ve Francii, převzali symbol vesty a zavedli hnutí za to, aby úřady uznaly všechny migranty na území Francie a aby jim bylo poskytnuto patřičné bydlení a životní podmínky. V době covidu 19 se spojili se skupinami, jako je výbor Adama nebo Brigáda lidové solidarity. Dále spolky jako Cantine syrienne a její internacionalistická síť Les Peuples Veulent a Maison aux volets rouges a festival, který organizuje, usilují o vytvoření společných politických prostorů pro imigranty a imigrantky, jenž nedávno dorazili do Francie a místní obyvatelstvo.16

Tyto iniciativy se snaží rozšířit klasický pojem „lidu“ tak, aby obsahoval ty, jenž skutečně bydlí na území Francie.

Pouze v případě, že rozšíříme a sjednotíme takovéto zkušenosti, budeme schopní vybudovat lid v tomto smyslu, v tomto novém pojetí které přesahuje – aníž by je popíral – rozdílnosti a odlišné příběhy, které obsahuje. Revoluční lid.

„Je na čase, aby to skončilo, nechalo místo pro radost
Aby naše mládí rukou pomsty
Podpálilo policejní stát jako první a
Dal upálit republiku na stejnou hranici (jo)
Přišla řada na nás, je na nás, abychom hodili kostkami“

-Qu’est-ce qu’on attend pour foutre le feu (Na co čekáme, abysme to tu podpálili?), NTM, 1996

Protesters in Nanterre, June 2023. Credit: @tulyppe

Srdečné díky kamarádům a kamarádkám, soudruhům a soudružkám, jejichž úvahy a poznámky obohatily tento text.

Sláva povstalým.

-Lucas Amilcar.

Protestující v Nanterre, červen 2023. Zdroj: @tulyppe

  1. Zde má slovo „okraj“ stejný smysl jak u Bell Hooks (From Margin to Center), tj. utlačované obyvatelstvo vyloučené ze středů kapitalismu, které ale má jedinečný rasový potenciál. 

  2. Kteří sami často odmítají plnit tuto úlohu: „Co my, my stojíme mezi mladými a policií. Jsme prostředníci falešného sociálního pokoje, který chce zavést vláda.“ Nebo „Co tu děláme?“ ptá se třicátník uctívaný ve své čtvrti. Druhý mu vehementně odpovídá: „Vůbec nic. Je konec, nejsme hasiči.“ 

  3. O důvodech jak k této situaci došlo a o strategii státu dopuručujeme „Bâillonner les quartiers“ (Umlčet čtvrtě) od Juliena Talpina. 

  4. Připomeňme si ale, že od roku 2005 jsou síly, které úspěšně vytvořily důležité a občas podvratné politické prostory a tribuny : média jako Echo-banlieue a Bondy Blog, prostory jako Hangar v Montreuil nebo Verdragon v Bagnolet, Diaty Diallo a jeho silné dílo „Deux secondes d’airs qui brûle“ (Dvě vteřiný hořícího vzduhcu), výbor Adama a síť Vérité et Justice (Pravda a Spravedlivost), mimo jiné. 

  5. Samozřejmě existují i vyjímky, jako Réseau d’Entraide Vérité et Justice (Síť pro Vzájemnou pomoc Pravda a Spravedlivost), která shromažďuje spolky proti státnímu násilí na celém území Francie. 

  6. Připomeňme si, že stejně jako například marxisti v 70. letech měli islamisti ve Francii i v zahraničí různé náklonnosti, taktiky, spojení a neshody (veřejné ne-násilné skupiny; džíhádisti, jenž ozbrojeně bojovali; různé proudy salafismu; Frères musulmans a konkurenční skupiny atd.) 

  7. Na začátku vzpoury vyšlo ze strany policie varování, že upřeně pozoruje odpověď státu a je připravená „odporovat“. 

  8. Doporučujeme tento rozbor pokrytí vzpour v mediích. 

  9. Na rozdíl od mezinárodních médií nebo OSN, která se mnohem více zabývala rolí státu a policie a jejich strukturálním rasismem. 

  10. Doporučujeme tento článek o Íránské revoluci

  11. Což neznamená, že by tato účast vůbec neexistovala. Pařížští popeláři a popelářky, jenž žijí převážně na předměstí, byli důležitou součástí hnutí za důchod. Ke vzpourám Žlutých vest v nocích 1. a 8. prosince se přidalo mnoho obyvatel chudých čtvrtí a stovky mladých. Přesto se však málokdy účastnili souvislého obsazování kruhových objezdů, kromě Champigny, Montreuil nebo Rungis na pařížském předměstí. 

  12. Pomysleme například na thawra v Lebanonu, při které bok po boku bojovali lidé všech vyznání, přestože obvykle jsou v rozporu, na fotbalové fanoušky v Istambulu (Besiktas, Fenerbahçe, Galatasaray) nebo v Santiagu (Colo Colo a UC), kde se obvykle smrtelní nepřátelé spoji proti policii při vzpouře v Gezi a Revuelta Chilena; nebo na Aragalaya, povstání na Srí Lance v roce 2022, při kterém se spolu postavili buddhističtí mniši, queer hnutí, Sinhálci i Tamilové. 

  13. Wallah: běžný výraz u mladých pocházejících z emigrovaných rodin a chudých prostředí, znamená „Přísahám na Allaha-Boha“. Jedná se o událost, kterou prožil autor. 

  14. Jinde ve světě můžeme ještě zmínit příklad použití termínu „azadi“ (svoboda) v syrské revoluci, jako výzvu ke kurdským komunitám, v Íránu na použití sloganu „Kurdistán, oči a světlo Íránu“ Turkmeny, nebo použití Mapučské vlajky v Chili a Kabylské vlajky v Alžírsku při hnutí Hirak. 

  15. Máme na mysli Žluté vesty v Montreuil, Toulouse nebo Commercy, které a kteří, místo toho aby kritizovali použití francouzské hymny nebo trikolóry, se rozhodli obohatit hnutí o nové odkazy. Organizovali rozhovory o ponaučeních ze syrské revoluce, o alžírském hnutí Hirak nebo o Kurdistanu. Přinesli do protestů palestinskou vlajku, černou vlajku nebo duhovou vlajku, nosili transparenty a sprejovali zdi v arabštině nebo španělštině („Que se Vayan todos“ nebo „الشعب يريد إسقاط النظام“). Bohužel se tato gesta nezobecnila. 

  16. Omlouváme se, za použití příkladů převážně z pařížských předměstí, jedná se o území, které lépe známe, protože zde žiji již 30 let.