Není to tak dávno, kdy bylo Turecko miláčkem západu. Oblíbená turistická destinace Evropanů a Rusů, domov jedné z nejstarších vojenských základen USA v zahraničí a přední příjemce půjček od Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Země přemosťující Evropu a Asii měla všeobecně příznivou pověst kdekoliv od amerických vojenských oficírů po finanční spekulanty. Tento obrázek silně vybledl díky poslední turecké invazi do severní Sýrie, která vyvolala značný nesouhlas mezi různými politiky stejně jako mezinárodními sociálními hnutími.
Ačkoliv invaze mnoho lidí překvapila, samotné Turecko bylo vždy utvářeno nějakou formou fašismu. Hovoříme zde o etnickém státě vybudovaném na genocidě Arménů, vysídlení Řeků a koloniální asimilaci Kurdů. Jeho založení, stejně jako identita byly formovány ve prospěch muslimského obyvatelstva a inspirovány „národním systémem“, pomocí něhož Osmanská říše rozdělila společnost dle náboženského klíče.
Během svých prvních 27 let existence od založení v roce 1923 byl turecký stát řízen korporativistickým systémem jedné strany, který lze korektně označit za fašistický. Po roce 1950 se režim uvolnil a nové politické strany mohly zasednout v parlamentu, ale pouze do vojenského puče v roce 1960.
Během následujících let bylo Turecko ovlivněno celosvětovou levicovou revoluční vlnou. Tahle relativně inkluzivní perioda skončila dalším vojenským převratem v roce 1980, po němž následoval fašistický neoliberální režim nápadně podobný Chile Augusta Pinocheta. Válka proti kurdským hnutím zintenzivnila během politické nestability v devadesátých letech, kdy se koaliční vlády bortily jedna po druhé. Na počátku milénia se moci ujal Recep Tayyip Erdoğan a zpočátku se zdálo, že koketuje s liberální demokracií, ale tyto námluvy pomalu chladly a autoritářský neoliberalismus se začal mísit s tradičním tureckým fašismem. Poslední verze tureckého fašismu zhmotnělá prezidentem Erdoğanem představuje koktejl hluboce zakořeněného nacionalismu s novější verzí politického islámu.
Jelikož jsme si zvykli, že jsou tyto ideologické proudy v rozporu, vypadá na první pohled tato fúze podivně. Ustavující principy tureckého státu, jak je formuloval Mustafa Kemal Atatürk, zdůrazňovaly, že se má jednat o sekulární stát. Tento sekularismus, krom toho, že byl v určitých ohledech represivní a například zakazoval veřejné nošení církevních oděvů, nebyl zdaleka úplný. Od založení státu se jeho ministerstvo duchovních záležitostí opakovaně pokoušelo usměrňovat a vštěpovat sunnitský islám po celé zemi. A co je důležitější, ozbrojené státní složky po boku sunnitských milicí a civilistů opakovaně masakrovaly alevity. Jmenujme alespoň zmasakrování alevitských Kurdů během Dersimského povstání v roce 1938, čistky ve městech Maraş a Malatya v roce 1978, Çorum 1980, Sivas 1993.
Navzdory nacionalistické podstatě státu a pravidelné mobilizaci islámu ve službách tureckého nacionalismu tato forma hegemonického fašismu kladla důraz spíše na turkické kořeny ve středoasijské stepi, než aby byla směsí dnešního erdoğanovského osmanského imperialismu a islámského fundamentalismu. Brojila zvláště proti studentskému levicovému hnutí pozdních šedesátých a sedmdesátých let, z něhož se vyprofilovali zakladatelé a kádry Strany kurdských pracujících (Partiya Karkerên Kurdistanê, PKK), včetně samotného Abdullaha Öcalana. Ozbrojené složky státu a spřízněné fašistické paramilitární jednotky páchaly masakry, jako například zátah v Ankaře roku 1978, během něhož bylo zavražděno sedm mladých členů Strany tureckých pracujících (Türkiye İşçi Partisi). Někteří pachatelé tohoto masakru se později stali agenty Operace Gladio, paramilitární organizace vedené agenty CIA a NATO, která byla v Itálii odpovědná za spuštění tzv. „strategie napětí“ (strategia della tensione), namířené proti autonomistickému hnutí sedmdesátých let. Jejich terorizování a útlak trval dlouhá desetiletí. Ti samí funkcionáři organizovali v devadesátých letech po celém Turecku hon na členy PKK a její sponzory.
Levicová mládež obklíčená armádou při puči 12. září 1980.
Vzestup politického islámu
Během éry násilných střetů mezi levicovými studenty a státem podporovanými fašistickými paramilitaristy se v ústraní organizovali zakladatelé moderního tureckého politického islámu. Patřil mezi ně Fetullah Gülen, turecký islámský klerik v současnosti se skrývající v exilu v Pocono Mountains v Pennsylvanii. Gülenův dlouhý vztah se Stranou spravedlnosti a rozvoje (Adalet ve Kalkınma Partisi, AKP) a se samotným Erdoğanem byl přinejmenším neklidný. Kariéru započal ve východotureckém Erzurumu jako člen kongregace následující učení Saida Nursiho. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se Gülen stal imámem malé skupiny následovníků v Izmiru na západě Turecka. Náruživý antikomunista Said Nursi byl tureckým státem pronásledován až do své smrti v roce 1960. Jeho specifická verze islámu byla kemalisty považována za hrozbu, protože zahrnovala prvky kapitalismu a modernity.
Erdoğanovy kořeny sahají do konkurenčního islámského hnutí Národní perspektiva (Millî Görüş) s odkazem na vztah mezi tureckým státem a islámem dle osmanské tradice, jehož otcem je Necmettin Erbakan (1926–2011). Gülen a Erbakan se rozcházejí v otázkách strategie. Erbakan hájí cestu politického hnutí, které má zaujmout parlamentní křesla a nakonec se chopit vlády, zatímco Gülen zastává zákeřnější přístup, který kombinuje budování obchodu a infiltraci do orgánů státu, hlavně do policie, armády a justice.
Tyto soupeřící větve tureckého politického islámu nabyly významu po vojenském převratu 12. září 1980. Puč ustavil vojenskou vládu Kenana Evrena, který pozatýkal 650 000 lidí, převážně levicových revolucionářů. V policejních celách bylo popraveno 49 lidí a dalších 171 umučeno k smrti. Tahle brutální vlna represí vydláždila cestu politickému islámu, který se měl stát protipólem levicového hnutí nabírajícího na síle mezi tureckou mládeží a dělníky. S nástupem prezidenta Turguta Özala represe eskalovaly. Ten transformoval tureckou ekonomiku na globální neoliberální systém omezením veřejných investic, přijetím opatření za účelem nalákání zahraničního kapitálu, uzákoněním rozsáhlé privatizace veřejných služeb a přechodem na ekonomiku zaměřenou na export.
Öcalan utekl ze země před pučem roku 1980. Během osmdesátých let začal na území Sýrie organizovat PKK s větší precizností. Zavedl oficiální vojenská cvičení a své ideály začal šířit v kurdské společnosti ve venkovských oblastech a městech jihovýchodního Turecka.
Nakonec obě větve politického islámu – „Kongregace gülenistů“ a „Erbakanova Národní perspektiva“ – se svými rozdílnými strategiemi uspěly. Kongregace do hloubky infiltrovala armádu a justici, zatímco se Erbakanova Strana blahobytu (Refah Partisi) stala vůdčí silou koaliční vlády po volbách v roce 1996 se svým zakladatelem na postu premiéra. Erdoğanova politická kariéra začala ve Straně blahobytu, v letech 1994–1998 vykonával funkci primátora Istanbulu. Vliv strany byl potlačen tureckou Radou národní bezpečnosti (Milli Güvenlik Kurulu, MGK) a Erdoğan byl na čtyři měsíce uvězněn za recitaci islámské básně, následně byla v roce 2001 založena Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP).
AKP se ujala moci po drtivém vítězství ve volbách v roce 2002. Poprvé od vlády Özala v osmdesátých letech sestavila kabinet jedné strany. Uspěla v mobilizaci voličů frustrovaných z neoliberální reakce na tureckou hospodářskou krizi z roku 2001. K jejímu rychlému vzestupu přispělo také spojenectví s gülenisty. Kongregační kádry hrály klíčovou roli, jelikož do této doby byly islamistické strany a hnutí potlačovány armádou a justicí. Díky spolupráci konkurenčních proudů politického islámu se podařilo prostřednictvím konspiračních teorií zbavit dlouhodobého vlivu nacionalistů kemalistů v turecké armádě.
Křehké spojenectví se nicméně kolem roku 2011 rozpadlo na kusy. Příčiny rozkolu byly komplikované. Oficiální příčinou bylo mírové vyjednávání mezi AKP a PKK v Norsku. Vyjednávání bylo trnem v oku gülenistům ostře zaměřeným proti PKK. Rozkol také uspíšily neshody ohledně tureckého a amerického přístupu ke konfliktu v Sýrii, jelikož Gülen se stal partnerem Spojených států. Hlubší příčinou bylo rozložení moci ekonomické. Erdoğanova AKP dokázala ze svého vlivu ekonomicky těžit, zatímco gülenisté se začali ocitat na vedlejší koleji. Během prvních let vlády AKP byl rozsah privatizace bezprecedentní. Objem přesunu bohatství z veřejného sektoru do soukromých rukou dosáhl hodnoty 60 miliard dolarů, což bylo téměř desetkrát víc než během předchozích vlád. Konflikt mezi dvěma proudy kvetl pět let a vyústil 15. července 2016 v pokus o puč Gülenových armádních kádrů.
Gülen a Erdoğan si v devadesátých letech navzájem pochlebují.
Zmařený puč
Pokus o puč poskytl Erdoğanovi perfektní záminku k upevnění moci. Nyní se mohl zbavit svých starých spojenců gülenistů, kteří začali být pro jeho vládu hrozbou. Zároveň mohl rozpoutat bouři represí proti veškeré opozici, včetně kurdského hnutí a různým levicovým aktivistům a skupinám. V dobách spojenectví se Erdoğan vyjadřoval o Gülenovi velmi lichotivě jako o svém hodžovi, nebo řekněme vzdělanci, nyní mu začíná pohrdavě říkat podle jeho exilového útočiště „Pennsylvania“. Spolu s jeho zvykem mluvit o YPG jako o „cizí mocnosti“ (zkratku hláskuje vždy anglicky), to ukazuje, jak se Erdoğan před tureckou společností a před celou islámskou komunitou úpěnlivě prezentuje jako antiimperialista.
Vyhlášení výjimečného stavu ihned po pokusu o puč umožnilo Erdoğanovi vydávat mimořádné dekrety. To vedlo k uvěznění více než 8000 členů parlamentní levicové a prokurdské Lidově demokratické strany (Halkların Demokratik Partisi; HDP), propuštění 6000 akademiků z univerzit za jejich opoziční názory a nastolení politiky nulové tolerance vůči jakékoliv veřejné kritice AKP, třebaže nikdo z dotčených neměl s pučem nic společného. Rozsahem, ne-li brutalitou, jsou represivní rejdy rozjeté Erdoğanem po puči srovnatelné s událostmi po vojenském puči roku 1980.
Zmařený puč také poskytl AKP příležitost přijít s „novým příběhem“. Její ideologické základy se po vzpouře v parku Gezi viklaly v základech. Na konci května roku 2013 těžkooděnci brutálně vyklidili stanový tábor na náměstí Taksim v centru Istanbulu, který byl vystavěn na obranu parku Gezi. Demonstranti poté vytlačili policii z oblasti a v ulicích vystavěli barikády. Deset dní drželi pozice a v srdci Istanbulu vybudovali „zónu bez fízlů“, zatímco stovky tisíc lidí, od fotbalových fanoušků, množství levicových organizací a anarchistů demonstrovaly proti vládě po celém Turecku. Při pohledu zpět šlo o jeden z posledních výbuchů série revolt, která začala povstáním v Řecku v prosinci 2008 a skončila povstáním na Ukrajině roku 2014, kde dominovali fašisté.
Vzpoura v parku Gezi byla doposud nejdéle trvající, nejvíc rozšířenou a nejvíc „pouliční“ revoltou v západním (tedy nekurdském) Turecku. Komunitní duch, který se v táboře zrodil, nabídl obrys budoucích revolučních sociálních vztahů. Po vyklizení tábora vitalita hnutí neopadla, sílu začalo ztrácet až v dalším roce.
Z opětovného převzetí kontroly nad ulicemi („zónou bez fízlů“) policií se už hnutí nevzpamatovalo. Zčásti za tím stálo vyčerpání. Spontaneita hnutí, bezpochyby jeden z hlavních zdrojů síly, již nenabízela jasné řešení, jak demonstranty znovu sjednotit po vytlačení z náměstí Taksim. Různé politické frakce se opět stáhly do svých ideologických ghett. Přesto žije vzpoura v Gezi v paměti mnoha lidí i navzdory tomu, že je o ní po potlačení pouliční politiky kvůli puči gülenistů obtížné veřejně mluvit.
Bezpeněžní zóna během povstání v parku Gezi. Vezmi si, co potřebuješ, dones, co ti přebývá.
Erdoğan zašel v propagandě tak daleko, že později v roce 2016 začal vzpouru v Gezi vykreslovat jako další neúspěšný puč. Třebaže už bylo zcela nemožné organizovat se podle ideálů Gezi, Gülenův puč umožnil Erdoğanovi vytvářet nový mýtus, v němž on a jeho vláda hrají roli spasitele Turecka před vnějším i vnitřním nepřítelem. Po zmařeném puči zemi zachvátily záběry davů oslavujících „mučedníky“, kteří padli na mostech a na křižovatkách v boji se zrádnou částí armády, aby události udržely živé v myslích Turků a uhnětly smysl pro národní jednotu tváří v tvář „vlastizrádcům“.
Po puči Erdoğan upevnil svou kontrolu v zemi. Zároveň se stal izolovanějším a zranitelnějším, což ho přimělo hledat nové spojence. Spojenectví s ultranacionalistickou (díky propojení se Šedými vlky považovanou za neofašistickou) Národně činnou stranou (Milliyetçi Hareket Partisi, MHP), která dnes vládne v koalici s AKP, se principiálně nabízelo. Koalice se stala ztělesněním dlouhodobého úsilí o syntézu tureckého nacionalismu a islámu. Ta je dnes dominantní politickou ideologií Erdoğanova režimu, což nejlépe ilustruje symbol čtyř vztyčených prstů (R4BIA) jak na shromážděních na podporu AKP, tak mezi džihádistickými spojenci Turecka operujícími v Rojavě. Na jedné straně tu jsou Šedí vlci, fašistický symbol MHP, na straně druhé čtyři prsty Rabia, popularizované Erdoğanem kvůli podpoře egyptského Muslimského bratrstva a představující čtyři fašistické pilíře AKP: jeden národ, jedna vlajka, jedna domovina, jeden stát.
Před invazí do Rojavy (Pramen míru, 9. říjen 2019) stála Erdoğanova moc na vratkých základech. Pro AKP bylo velkým šokem, když volby na post primátora Istanbulu vyhrál opoziční kandidát středolevé kemalistické Republikánské lidové strany (Cumhuriyet Halk Partisi, CHP) Ekrem İmamoğlu. Volby se přitom na příkaz Erdoğana musely opakovat a İmamoğlu svůj náskok při reparátu mnohonásobně zvýšil. CHP vyhrála částečně díky podpoře (zase) ultranacionalistické Strany dobra (İyi Party) a díky plné podpoře HDP. Mezitím se někteří dlouholetí členové AKP, včetně jejích zakladatelů, začali od Erdoğana odvracet a uvažovat o vytvoření nového politického uskupení. Podobné vnitřní štěpení iniciovali dřívější členové MHP.
Podíváme-li se na současné světové autokraty, jako jsou Bolsonaro, Duterte, Trump, Putin, Si Ťin-pching, as-Sísí a Orbán (nemluvě o ctižádostivých demagozích, kteří se teprve derou k moci), dalo by se říci, že Erdoğan je vzorový despota (vynecháme-li Putina). Erdoğan a ostatní autokraté se navzájem oslavují. Orbán básní o „silné legitimitě tureckého vůdce“, zatímco Trump komentuje celoživotní jmenování Si Ťin-pchinga slovy: „Možná to budeme muset jednou taky zkusit.“
Podobně si revolucionáři od USA po Filipíny musí vzít ponaučení z toho, co se v Turecku stalo. Měli bychom analyzovat spojenectví mezi úřadujícími pravicovými stranami, i když jsou očividně křehká. Zkoumat politické ideologie různých frakcí, a hlavně zjistit, jak do jejich vztahů zasít semínko sváru a rozdrobit koalici, kterou tvoří. Na jednu stranu musíme porozumět tomu, na jakých základech se nacionalismus a náboženský fundamentalismus společně mobilizují, což je vzájemně posiluje, abychom mohli zhatit jejich spojenectví ještě předtím, než jakoukoliv sebeorganizaci a politické jednání znemožní. Na stranu druhou musíme řešit alternativní vizi s tou částí společnosti, která pod vládou nacionalistů a fundamentalistů trpí nejvíc.
Kurdský boj pokračuje
Kurdské hnutí v Turecku a za hranicemi v Sýrii opakovaně prokázalo, že je schopné znovu se objevovat a překonávat své nepřátele. Nedávné zmrtvýchvstání HDP dodalo naději levici po celém západním Turecku. Poprvé se rýsuje náznak jednotné fronty progresivních sil na základě tradičních kurdských regionů. Ačkoliv mají vyhlídky své limity, vratký politický úspěch strany představuje pro dominanci AKP vážné problémy. Největší vítězství bylo však nedávno kurdským osvobozeneckým hnutím dosaženo na severní frontě syrské občanské války v Rojavě.
Když se AKP poprvé ujala moci, žila zpočátku v kurdském hnutí, stejně jako v rámci liberální levice falešná naděje, že by mohlo nacionalistickému dědictví tureckého státu konečně odzvonit. Erdoğanův vzestup provázel odklon od tradiční turecké politiky, a bylo tedy pochopitelné, že mezi historicky utlačovanými menšinami, jako jsou Kurdové, kterým byly pod taktovkou oficiální politiky brutální nacionalistické asimilace mnoho let odpírány základní svobody, se objevil opatrný optimismus. Kromě toho byl zahájen mírový proces, kterého se účastnil i Abdullah Öcalan, držený v naprosté izolaci na ostrově İmralı. Záchvěvy optimismu však vyprchaly rychle. AKP začala považovat HDP za hrozbu pro svou hegemonii po prohraných parlamentních volbách v červnu 2015. V reakci na nečekaný úspěch poprvé kandidující HDP nasadil Erdoğan v Turecku bojovníky z nechvalně proslulé džihádistické enklávy na severu Sýrie, aby potlačili sílící kurdské hnutí.
Sociální revoluce uskutečňovaná kurdským hnutím v Rojavě byla v různých radikálních médiích přijata s nadšením. Dokonce i mainstreamové a korporátní kanály vyzdvihovaly vojenskou akceschopnost do té míry, že ji zde není nutné znovu rozebírat. Důležité pro porozumění situaci je, že politika Turecka je s krizí v Sýrii úzce spjata. Revoluce v Rojavě vlila krev do žil kurdskému hnutí v Turecku, ale zároveň přiměla turecký režim, aby zintenzivnil represe. Na jedné straně hranice se Sýrií turecký stát usnadňoval dodávky zbraní a rekrutů Islámskému státu. Na straně druhé ožil sen o kurdské autonomii v Turecku. Myšlenky zhmotněné v Rojavě inspirují revolucionáře po celém světě. Toto nadšení nejlépe dokládá množství mezinárodních dobrovolníků a dobrovolnic bojujících v milicích YPG a YPJ a vzedmutí mezinárodní solidarity na podporu Rojavy zasažené invazí.
Islamistická ideologie, zavedená do struktur turecké armády gülenisty, zapustila kořeny ještě hlouběji díky novým vztahům s džihádisty aktivními v syrské válce. Působení těchto skupin po boku tureckých vojáků mohli všichni vidět během útoků na kurdské pevnosti v létě 2015. Poslední pochybovače přesvědčily islamistické nápisy zanechané na zdech tureckými vojáky.
[https://cdn.crimethinc.com/assets/articles/2019/11/12/5.jpg Nápisy zanechané tureckými vojáky v Nusaybinu u syrských hranic říkají: „Kde je Alláh, není zármutek.“ a „Alláh ochraňuje Turky.“]]
Sebevražední atentátníci se soustředili zvláště na cíle budující solidaritu mezi Turky a Kurdy. První z takových útoků se odehrál v červenci 2015. Zacílil na delegaci mladých levičáků ve městě Suruç, pokoušejících se dostat do zpustošeného Kobanî a dopravit dětem hračky. Zemřelo 33 lidí a turecký stát situaci odporně využil k tvrdým represím. Ještě ničivější byl 10. října 2015 bombový útok na průvod protestující v Ankaře proti válce v kurdských oblastech, jemuž padlo za oběť 109 lidí. V obou případech útočily turecké buňky napojené na ISIS, které byly dobře známé a tolerované Erdoğanovým režimem. Policie ve městě Adıyaman, odkud pocházely, a Národní zpravodajská organizace (Millî İstihbarat Teşkilatı, MIT) o nich věděly, měly na ně zatykače, a přesto je nechávaly na svobodě.
AKP podnikla drobné ústupky a umožnila provoz veřejnoprávní kurdské televizní stanice a částečně uvolnila omezení mluvit a zpívat kurdsky. Tyto drobky se však zcela ztrácejí v popelu, který zbyl po rozdrcení veškerých snah o autonomii. Dokonce i účast v parlamentu nebo v komunální politice se stala prakticky nemožnou. Mnoho poslanců a komunálních politiků bylo uvězněno. Od posledních komunálních voleb na jaře roku 2019 byli zastupitelé HDP vyštváni ze svých funkcí v 15 zastupitelstvech a nahrazeni lidmi z Ankary.
Turečtí nacionalisté velmi rádi poukazují na prominentní Kurdy, kteří mají v turecké společnosti výsadní postavení, stejně jako američtí nacionalisté tvrdili, že Obamovo úřadování předznamenalo příchod postrasové Ameriky. Jenže hrstka prominentů nemůže zakrýt fakt, že Kurdové jako lidé byli v Turecku vždy občany druhé kategorie. V turecké ekonomice slouží jako levná, velmi vykořisťovaná pracovní síla určená na nebezpečné nekvalifikované práce, například jako sezonní dělníci v zemědělské výrobě, dělníci na nejnižších příčkách sektoru služeb a ve stavebnictví. Na kurdských územích se také budují environmentálně a kulturně destruktivní gigantické stavby, jako třeba obří přehrada produkující elektřinu výhradně pro západní Turecko, zatímco veřejné investice ve prospěch místních jsou minimální. Odpor Kurdů byl v uplynulých desetiletích intenzivní, ale dnes, přinejmenším v Turecku, se jakákoliv autonomie, které dosáhli, rozpadá pod tíhou rasistických útoků.
Jak je všeobecně známo, Kurdové nemají dominantní víru, ani přesvědčení. Jedni jsou více političtí než druzí, jedni jsou více levicoví a co se týče náboženství, jedni jsou velmi zbožní, druzí nikoliv. Jedním z faktorů přispívajících k volebním úspěchům HDP je absence národně osvobozenecké a marxistické rétoriky PKK, což přilákalo širší škálu kurdských voličů. Najdou se i Kurdové podporující AKP, ale největší hrozbou pro kurdské osvobozenecké hnutí je vzrůstající segment kurdské populace, který je již unavený z toho, co vypadá jako nekonečný konflikt. I když AKP nepodporují, jsou vyčerpaní válkou a v některých případech velmi zklamaní ze strategických chyb PKK.
Ke kurdské krizi přispěla také restrukturalizace turecké armády po neúspěšném puči. Ve skutečnosti bylo mnoho prominentních oficírů zapojených do puče odpovědných za brutální vojenskou invazi do kurdských osad v Turecku v létě a na podzim roku 2015, která vyústila v povraždění více než 4000 lidí. Díky zapojení těchto oficírů do puče si Erdoğan mohl umýt zakrvácené ruce a zbavit se odpovědnosti za masakry. Gülenističtí prokurátoři a soudci, kteří vedli procesy proti kurdským a levicovým aktivistům, tak paradoxně skončili v celách po boku svých obětí. Celý soudní a donucovací aparát byl obsazen gülenisty a po neúspěšném puči kompletně restrukturalizován.
Vůdčí armádní posty, do roku 2015 obsazené gülenisty, jsou dnes znovu v rukou staromódních tureckých nacionalistických špiček, které kurdské hnutí nenávidí stejně jako jejich předchůdci, a je také velmi pravděpodobné, že stejní turečtí nacionalisté, kteří se čerstvě chopili funkcí, hráli hlavní roli při přípravách poslední invaze do Rojavy nazvané „Fontána míru“.
Invaze do Rojavy a následná válečná mobilizace opět efektivně umlčely jakýkoliv náznak mainstreamové politické opozice. Invazi daly zelenou všechny parlamentní strany vyjma HDP. Jednotlivci z CHP nebo dalších stran, kteří oponují Erdoğanovým dobyvačným choutkám, jsou vystaveni útokům médií a soudního aparátu.
Nabubřelý Erdoğan se rád přirovnává k jakémusi neootomanskému sultánovi se sebevědomými imperiálními ambicemi v regionu. Je třeba jednat rozhodně, rázně, silově, i když není po ruce žádná dlouhodobá strategie. Ale strategie přeměny severní Sýrie v turecký protektorát znamená hmatatelné výhody. Turecká měna a ekonomika už příliš dlouho vrávorají na pokraji kolapsu. Válečná ekonomika, výstavba a developerské projekty v severní Sýrii mohou alespoň na čas zažehnat nevyhnutelné.
Erdoğan blahopřeje Assadovi během jeho dovolené na turecké riviéře ve městě Bodrum v roce 2008.
Ve stejnou dobu se Turecko stává domovem více než tří milionů syrských uprchlíků a neznámého počtu, pravděpodobně tisíců džihádistů důstojně ubytovaných a oficiálně cvičených na základnách spravovaných tureckým státem na obou stranách hranice. Politika všech politických stran hlavního proudu stojí na rasismu a nenávisti vůči syrským běžencům. AKP dokonce viní uprchlíky, že mají na svědomí špatnou ekonomickou kondici země. Poslední čísla hovoří o nezaměstnanosti dosahující 14 %. Obydlení Rojavy uprchlíky z ostatních koutů země nevytlačí pouze kurdskou populaci, podvoluje se protisyrské rasistické atmosféře, která zachvátila západní turecká města jako Istanbul, rasistické zášti, která prostupuje vládní koalici i opozici.
Fundamentální příčinou invaze je hluboce zakořeněné nepřátelství mezi tureckým státem, jeho podstatou, bez ohledu na to, kdo je u moci, a kurdským lidem bojujícím za autonomii a sebeurčení, uznání jako etnické skupiny. Nedávno byly více či méně neutralizovány milice PKK na hranicích Turecka, nyní je čas, aby Erdoğan dovezl válku na místo, kde je kurdské osvobozenecké hnutí nejsilnější, do osvobozených enkláv Rojavy.
Opoziční politika v Turecku a solidarita dnes
Zrádné stažení americké armády otevřelo cestu Rusku, které dnes kontroluje naprostou většinu syrského území. Pokud chce Turecko zůstat ve hře, musí se podbízet lačnému ruskému imperialismu. Erdoğan žongluje se všemi možnostmi. Stále se snaží získat stíhačky F-35, jejichž nákup je zrušen, stejně jako ruský raketový systém S-400, který je sice na místě, ale nefunkční. Vzhledem k tomu, že je Turecko stále ještě členským státem NATO, musí být námluvy s Ruskem delikátní. Současné rozložení sil v Sýrii situaci ještě víc komplikuje.
Časem bude muset Turecko znovu uznat Assadův režim i bez ruského mediátora, díky němuž si v současnosti může zachovat tvář. Na druhou stranu bude přežití výdobytků posledních pěti let revoluce v Rojavě záviset na tom, jak se kurdské hnutí dokáže prosadit v tomto zrádném geopolitickém terénu a zároveň si získat mezinárodní solidaritu. Doposud kurdské skupiny ukazovaly bystré porozumění neustále se měnící geopolitické dynamice, přežily vzestupy a pády a postupně si budují své místo na mezinárodní scéně. V krátkodobém horizontu vypadá situace beznadějně, ale dlouhodobě snad nebude tak zle. Je těžké zkoumat vyhlídky, když jsou stále zamlženy válečným oparem.
Yasin Aydın ze stejné strany, padl ve stejný den.
A jaké šance má Erdoğanova opozice? Kombinace extrémní koncentrace moci v prezidentském úřadě, politiky praktikované po zmařeném puči a psychologického prostředí vybudovala represivnímu aparátu v Turecku pevné místo. I když jen mluvíte o situaci v Sýrii jako o „invazi“ nebo „válce“, zaděláváte si na problémy s autoritami státu. Vyjádření odporu proti poslední invazi do Rojavy a prosazování míru zaručuje VIP vstupenku do kriminálu. Svoboda slova neexistuje. Cenzura internetu dosahuje vysoké úrovně. Štastnějším opozičním novinářům se na stolech kupí obvinění. Stejně intenzivně jsou vězněni, někdy i bez soudu.
Anarchisté a radikálové poslední dobou zvládají narušování turecké politiky. Daří se dokonce organizovat úspěšné demonstrace, jako byl třeba protest proti výstavbě dolu na zlato. Pozice feministického hnutí zůstávají pevné díky každoročním masovým pochodům na Mezinárodní den žen. Ani militanti dělnického hnutí nezmizeli, ale jakákoliv „tolerance“ státního aparátu padá, když dojde na solidaritu s Kurdy. Nedávno stát dokonce propustil řadu buržoazních novinářů a intelektuálů s opozičními postoji. Také se zdá, že aparát bude respektovat rozhodnutí ústavního soudu zprostit viny asi tisícovku nekurdských opozičních akademiků, kteří v roce 2015 podepsali petici proti okupaci a vojenským zásahům v kurdských osadách. Tento záchvěv „slitování“ je však spíše varováním pro všechny prokurdské aktivisty a aktivistky.
Naneštěstí vše, co se dá v současnosti dělat, spočívá pouze ve vyjadřování nesouhlasu s invazí do Rojavy, a to s velkým rizikem. Organizovat přímé akce a demonstrace je velmi obtížné, jde maximálně o malé akce přímo v kurdských městech a v tradičně vzdorujících oblastech západního Turecka. Tyto hrdinné akty odporu jsou tureckým státem okamžitě brutálně potlačovány.
Podle průzkumů veřejného mínění 75 % populace Turecka invazi do Rojavy podporuje. To ale znamená, že čtvrtina je stále proti a mnoho z těchto lidí aktivně vyjadřuje solidaritu s kurdským odbojem a účastní se i dalších radikálních a revolučních aktivit, kdekoliv je to možné. Část turecké levice se prostřednictvím vlastních milic zapojila přímo do boje po boku SDF (Syrské demokratické síly, kurdsky: Hêzên Sûriya Demokratîk, HSD). Oponovat válce přímo v Turecku je díky rozsáhlým všeprostupujícím represím stále velmi obtížné. To vytváří falešný dojem, že celé Turecko podporuje válku a nesouhlasí s kurdskou autonomií.
HDP částečně slouží jako prostředek k posílení kurdského hnutí hlavně díky spojenectví s tureckou progresivní levicí na západě země. Jak bylo popsáno dříve, toto spojenectví dělá pokroky, ale celková situace názorně ukazuje, že osvobození kurdského lidu závisí na jeho vlastních organizačních schopnostech.
Odpor v lůně bestie, povstání v Gezi, červen 2013.
Akce zaměřené na instituce tureckého státu v zahraničí, třeba ambasády a státní podniky jako Turecké aerolinie, pomohou udržet tlak a zároveň jsou vyjádřením životadárné solidarity s Kurdy, stejně jako s dalšími radikálními uskupeními trpícími pod útlakem tureckého státu. V uplynulých patnácti letech si politici AKP a jejich rodiny díky politickému klientelismu napakovali kapsy a vzhledem k nestabilitě turecké ekonomiky byla spousta těchto peněz investována v zahraničí. Analýza toku bohatství vrchních kádrů AKP by mohla odkrýt další možné cíle solidárních akcí.
Jistá část staromódní levice ulpívající na domnělém antiimperialismu efektivně podporuje turecký kolonialismus a ruský imperialismus, aby tradičně vzdorovala imperialismu americkému. Tento postoj je stále absurdnější, zvláště z pohledu kurdské populace a jejího zoufalého boje o přežití. Ten probíhá v nejsložitějším politickém terénu tváří v tvář několika imperiálním mocnostem, a proto byl zrazen americkou vládou a mnohými dalšími. Anarchisté a anarchistky by měli vyjadřovat jasnou, třebaže kritickou podporu, aniž by se nechali zmást chatrnými aliancemi, které kurdské ozbrojené síly musely učinit s nepřáteli jejich nepřátel, s přáteli jejich nepřátel, a dokonce s vlastními nepřáteli v naději skoncovat s džihádistickými masakry a odvrátit Tureckem podporovanou genocidu. Solidarita s kurdským osvobozeneckým hnutím není podporou americké armády ani amerického imperialismu. Znamená respekt k složitým rozhodnutím, která musí učinit lidé ohrožení vyhlazením.
Mnoho tureckých a kurdských kamarádů a kamarádek dnes žije v exilu a stále jsou aktivní. Je těžké odhadnout, kolik politických disidentů opustilo Turecko, ale směřují hlavně do Německa. Od nepovedeného puče v roce 2015 zaznamenalo Německo desetinásobný nárůst žadatelů o azyl ze strany tureckých občanů, v roce 2018 bylo podáno 11 000 žádostí. Mimo tradiční cílové stanice, jako je Německo nebo Velká Británie, mohou být turečtí a kurdští disidenti izolováni. V těchto zemích by se iniciativy měli chopit anarchisté a anarchistky a pomoci vytvořit disidentům prostor. Prací na společných projektech se mohou zastánci kurdské autonomie z celého světa naučit více o myšlenkách a pohybech, které utvářely Rojavu, zatímco disidenti v exilu navážou nové kontakty a získají nové prostředky potřebné pro jejich boj. Poučení se z praxe demokratického konfederalismu, kurdské autonomie a „jineolojî“, vědy kurdských žen, a využití jejich poznatků je nejefektivnějším vyjádřením solidarity, která jde daleko za hranice hašení požárů rozpoutaných tureckou agresí.
Červen 2013, náměstí Taksim, Istanbul. Revoluční hnutí je potlačeno, ale ne navždy.
