V neděli 25. února¹ jsme obdrželi e-mail od osoby, která se podepsala jako Aaron Bushnell. Stálo v něm:

„Dnes se chystám zapojit do extrémního protestního aktu proti genocidě palestinského lidu. Níže uvedené odkazy by vás měly přivést k živému přenosu a záznamu akce, která bude velmi znepokojivá. Žádám vás, abyste se postarali o to, že záznam bude zachován a bude se o něm informovat.“

Koukli jsme na účet na Twitchi. Zobrazené uživatelské jméno znělo „LillyAnarKitty“ a ikonou uživatele bylo „áčko“, univerzální označení pro anarchismus – hnutí proti všem formám nadvlády a útlaku.

Ve videu se Aaron na začátku představil: „Jmenuji se Aaron Bushnell. Jsem aktivním příslušníkem amerického letectva a už nebudu spoluviníkem genocidy. Chystám se k extrémnímu protestnímu aktu – ale ve srovnání s tím, co zažívají lidé v Palestině rukou svých kolonizátorů, to vůbec není extrémní. O tomhle naše vládnoucí třída rozhodla, že bude normální.“

Na videu je vidět, jak Aaron pokračuje v natáčení, jde k bráně izraelského velvyslanectví ve Washingtonu, odloží telefon, polije se hořlavou kapalinou a zapálí se, přičemž několikrát vykřikne „Free Palestine“. Poté, co se zhroutí, vběhnou do záběru policisté, kteří sledovali vývoj situace – jeden s hasicím přístrojem, druhý² s pistolí. Policista na Aarona míří zbraní ještě víc než třicet sekund, zatímco Aaron leží na zemi a hoří.

Poté policie oznámila, že přivolala jednotku pro zneškodňování výbušnin, ačkoli na místě žádné výbušniny nebyly.

Od té doby jsme potvrdili totožnost Aarona Bushnella. Téměř čtyři roky sloužil u letectva Spojených států. Jeden z jeho blízkých nám Aarona popsal jako „sílu radosti v naší komunitě“. V jednom internetovém příspěvku byl popsán jako „úžasně jemný, laskavý a soucitný člověk, který každou minutu a každý cent, které má, věnuje na pomoc druhým. Je rozverný, rozesměje každého a neublížil by ani mouše. Je to zásadový anarchista, který žije podle svých hodnot ve všem, co dělá.“

Aaronovi přátelé nám sdělili, že zemřel na následky svých zranění.

Celé odpoledne, zatímco ostatní novináři tuto zprávu přenášeli, jsme diskutovali o tom, jak bychom o tom měli mluvit. Některá témata jsou příliš složitá na to, aby se jimi zabývaly ukvapené příspěvky na sociálních sítích.

cdn.crimethinc.com/assets/articles/2024/02/25/1.jpg

---

Spoluvina USA na genocidě

Rozsah tragédie, která se odehrává v Gaze, je srdcervoucí. Překračuje vše, co můžeme pochopit z pohledu odtud ze Spojených států. Bylo zabito více než 30 000 Palestinců a Palestinek, z toho přes 12 000 dětí. Více než polovina všech obyvatelných budov v celé Gaze byla zničena, stejně jako většina nemocnic. Naprostá většina populace žije jako uprchlíci s omezeným přístupem k vodě, potravinám a přístřeší.

Izraelská armáda nyní plánuje pozemní invazi do Rafáhu, která k tomuto počtu obětí přidá ještě mnoho dalších. Není přehnané říct, že jsme svědky úmyslného páchání genocidy. Všechny dostupné důkazy naznačují, že izraelská armáda bude pokračovat v zabíjení Palestinců po tisících, dokud nebude donucena přestat. A čím déle bude toto krveprolití pokračovat, tím více lidí bude v budoucnu umírat, protože ostatní vlády a skupiny budou napodobovat precedens vytvořený izraelskou vládou.

Svou odpovědnost za tuto tragédii nese i vláda Spojených států, která vyzbrojuje a financuje Izrael a poskytuje mu beztrestnost v oblasti mezinárodních vztahů. V Izraeli úřady účinně potlačily protestní hnutí solidarity s Gazou. Mají-li protesty působit jako páka k zastavení genocidy, je na lidech ve Spojených státech, aby vymysleli, jak toho dosáhnout.

Co k tomu však bude zapotřebí? Tisíce lidí po celé zemi se zapojily do odvážných protestních akcí, aniž by se jim zatím podařilo zastavit izraelský útok.

Aaron Bushnell byl jedním z těch, kteří soucítili s Palestinci trpícími a umírajícími v Gaze; jedním z těch, které pronásledovala otázka, jaká je naše odpovědnost, když jsme konfrontováni s takovou tragédií. V tomto ohledu byl příkladný. Ctíme jeho touhu nestát pasivně tváří v tvář ukrutnosti.

Smrt jednoho člověka ve Spojených státech by neměla být považována za tragičtější – nebo více hodnou pozornosti – než smrt jednoho Palestince či Palestinky. Přesto je třeba k jeho rozhodnutí říct více.

---

Akt sebeupálení

Aaron byl druhou osobou, která se upálila u izraelské diplomatické instituce ve Spojených státech. Jiný demonstrant učinil totéž na izraelském konzulátu v Atlantě 1. prosince 2023.³ Dost dobře nevíme, jak o jejich smrti mluvit.

Někteří novináři se domnívají, že se věnují neutrální činnosti, která spočívá v šíření informací coby cíle samého o sobě – jako by proces výběru toho, co se má šířit a jak to má být formulováno, mohl být někdy neutrální. Pokud jde o nás, když mluvíme, předpokládáme, že mluvíme k lidem, kteří jednají; k lidem, kteří jsou si podobně jako my vědomi svého jednání a rozhodují se, co dělat; k lidem, kteří možná zápasí s bolestí v srdci a zoufalstvím.

Lidé se navzájem ovlivňují jak prostřednictvím racionálních argumentů, tak prostřednictvím nakažlivosti jednání. Jak napsal Petr Kropotkin: „Odvaha, oddanost a duch oběti jsou stejně nakažlivé jako zbabělost, poddajnost a panika.“

Stejně jako máme odpovědnost neprojevovat zbabělost, máme také odpovědnost nepropagovat obětavost nahodile. Nesmíme bezstarostně mluvit o riskování, a to ani o tom, které jsme sami podstoupili. Jedna věc je vystavit se riziku, druhá věc je vyzývat druhé, aby riskovali, aniž by věděli, jaké to pro ně může mít důsledky.

A zde nemluvíme o riziku, ale o nejhorší ze všech jistot.

Neoslavujme rozhodnutí ukončit svůj život, ani neoslavujme nic s tak trvalými následky. Spíše než abychom Aarona vyvyšovali jako mučedníka a povzbuzovali ostatní, aby ho napodobovali, ctíme jeho památku, ale nabádáme vás, abyste se vydali jinou cestou.

---

Normalizace nepřirozené smrti

„O tomhle naše vládnoucí třída rozhodla, že bude normální.“

Tato Aaronova slova nás pronásledují.

Má pravdu. Rychle vstupujeme do éry, kdy je lidský život považován za bezcenný. Je to zřejmé v Gaze, ale vidíme to i jinde na světě. S množícími se válkami na Středním východě a v severní Africe stojíme na prahu nového věku genocid. Dokonce i ve Spojených státech se masové oběti staly rutinou, zatímco celá část nejchudší vrstvy je odsouzena k závislosti, bezdomovectví a smrti.

Sebeupálení jako taktika vyjadřuje podobnou logiku jako hladovka. Protestující se považuje za rukojmí a snaží se využít své ochoty zemřít k nátlaku na úřady. Tato strategie předpokládá, že úřadům jde v první řadě o blaho protestujícího. Dnes by si však nikdo, jak jsme psali v souvislosti s hladovkou Alfreda Cospita,

„neměl dělat iluze o tom, jak vlády nahlížejí na posvátnost života v době covidu-19, kdy vláda Spojených států může bez uzardění přihlížet smrti milionu lidí, zatímco ruská vláda výslovně zaměstnává odsouzené jako potravu pro děla. Nově zvolení fašističtí politici, kteří vládnou Itálii, nemají žádné zábrany odsoudit k smrti celé obyvatelstvo, natož aby jim záleželo na životě jediného anarchisty.“

V tomto případě Aaron nebyl vězněný anarchista, ale aktivní příslušník americké armády. Na svém profilu na Linkedinu uvádí, že základní výcvik absolvoval „jako nejlepší letec a nejlepší ve třídě“. Změní to něco pro americkou vládu?

Když už nic jiného, Aaronův čin ukazuje, že genocida nemůže probíhat v zámoří bez vedlejších škod na této straně oceánu. Žel, s úřady smrt amerických vojáků nikdy nijak zvlášť nepohnula. Nespočet amerických veteránů se po návratu z Iráku a Afghánistánu potýká se závislostí a bezdomovectvím. Veteráni páchají sebevraždy mnohem častěji než všichni ostatní dospělí. Americká armáda nadále používá zbraně, které vystavují americké vojáky trvalému poškožení mozku.

Příslušníci armády se učí chápat svou ochotu zemřít jako hlavní zdroj, který mohou dát do služeb věcí, v něž věří. V mnoha případech se tento způsob myšlení předává z generace na generaci. Zároveň vládnoucí třída bere smrt vojáků s nadhledem. Rozhodli se, že to bude normální.

Není to ochota umírat, co naše vládce zviklá. Ve skutečnosti se bojí našich životů, ne naší smrti – bojí se naší ochoty jednat kolektivně podle jiné logiky, která aktivně narušuje jejich řád.

Sebeobětování není řešením

Mnoho věcí, které stojí za to udělat, s sebou nese riziko, ale rozhodnout se úmyslně ukončit svůj život znamená vyloučit roky nebo desetiletí možností a upřít nám ostatním budoucnost s vámi. Je-li takové rozhodnutí někdy vhodné, pak pouze tehdy, když byly vyčerpány všechny ostatní možnosti.

Nejistota je pro člověka jednou z nejtěžších věcí, kterou je nucen snášet. Máme tendenci snažit se ji vyřešit co nejrychleji, a to i tím, že si předem představíme nejhorší možný scénář – i kdyby to znamenalo zvolit smrt. V tom, že víme, jak věci dopadnou, je určitý druh úlevy. Příliš často se zoufalství a sebeobětování prolínají a splývají dohromady a nabízejí až příliš jednoduchý únik z tragédií, které se zdají být neřešitelné.

Pokud vám hrůzy v Gaze zlomily srdce a jste ochotni nést značné následky, abyste se je pokusili zastavit, vyzýváme vás, abyste udělali vše, co je ve vašich silách, našli kamarády a kamarádky a společně s nimi plánovali. Položte základy plnohodnotného života v odporu proti kolonialismu a všem formám útlaku. Připravte se riskovat, jak to vyžaduje vaše svědomí, ale nespěchejte směrem k sebezničení. Zoufale vás potřebujeme živé, po našem boku, pro vše, co přijde.

Jak jsme psali v roce 2011 v souvislosti se sebeupálením Mohameda Bouaziziho:

„Není nic děsivějšího než odchýlit se od toho, co známe. Udělat to, aniž bychom se zabili, vyžaduje možná více odvahy než se zapálit. Takovou odvahu je snazší najít ve společnosti; je toho tolik, co můžeme udělat společně a co nemůžeme udělat jako jednotlivci. Kdyby se Bouazizi mohl podílet na silném sociálním hnutí, možná by nikdy nespáchal sebevraždu; ale paradoxně, aby něco takového bylo možné, musí každý z nás udělat krok podobný tomu, který udělal on do prázdna.“

Přiznejme si, že protestní aktivity, které se dosud odehrály ve Spojených státech, neposloužily k tomu, aby přiměly americkou vládu k zastavení genocidy v Gaze. Je otevřenou otázkou, co by toho mohlo dosáhnout. Aaronův čin nás vyzývá, abychom si na tuto otázku odpověděli – a abychom si na ni odpověděli jinak než on.

Truchlíme nad jeho odchodem.

---

Thanks to the Anarchistická federace for this translation.